Tahle fotka byla pořízena v den, kdy mi došlo, že přehlížet drobné nedostatky a doufat, že se postupem času vyřeší samy, není cestou... Po tom, co jsem byla ve špatný čas na špatném místě jsem ve Floyda ztratila důvěru.... úplně. Došlo k tomu, že už ani ohraná fráze:"Vždyť je hodný," nebo "to chce čas", nedávaly sebemenší smysl a já místo vymýšlení tréninkových strategií a plánů na upevnění vlastní pozice ve vztahu člověk kůň došla k úplnému vyčerpání čehokoliv a tím i absolutnímu smíření s tím, že tohle je Floyd... Upřímně mě 90% času netankují optimistické kecy, jsem člověk, který za den milionkrát brečí, další dny celé prospí a občas je schopen být usměvavý a jet na 120% přičemž se pak v slzách zhroutí, že už na to nemá. V ten moment to nebylo takové to:"ano, takhle to je, pojďme s tím něco dělat, bude to skvělé," ale spíš:"tak takhle na hovno to ještě nebylo a už nemám na to to nějak řešit"... To je ta chvilka, kdy si říkáte, že možná chov křečků by bylo bezpečnější a méně stresující hobby a ptáte se sami sebe, jestli někdy uvidíte investované úsilí a energii. Stála jsem tam s tím "hodným" koněm, klepala se v slzách a byla skálopevně přesvědčená, že tohle je konečná, že koně pro mě tímto okamžikem skončili a že už na to nejsem. V ten den se taky konečně začalo budovat něco úžasného... Od začátku, z ničeho, úplně ode dna.
Můj trénink s koňmi začal s Míšánkem (9 letý chlaďas z lesa, takový ten typ- budu tady s tebou, ale nesahej na mě, kterého jsem za 5 let "umlátila" nehynoucí láskou náctiletého děcka). Míšánek byl otupený, spoustu věcí jsme se učili hodně mechanicky a až posledních pár let jsme začali budovat něco na takové té vlně toho opravdového porozumění. Floyd na druhé straně je (ač z dětského kroužku) kůň velmi citlivý. Nejsem sluníčkář, ale několikrát se mi s ním stalo, že jsem si řekla:"tak to by bylo v háji kdyby..." a do 3 sekund to bylo v háji přesně proto o čem jsem přemýšlela :D. Jednoduše řečeno- to,co jsem Míšánka postupně zpátky uměle učila má Floyd dané, nepotlačené- takové to krásné syrové vnímání, se kterým člověk musí počítat a nakládat velmi rozvážně. Nejde o to, že by neuměl fungovat s člověkem, který s tímto nakládat neumí, ale vždycky by v té práci byly drobné trhlinky, které by se zhroutily v moment kdy to nejméně čekáte, což se nám také opakovaně stalo.
Z mojí práce, kdy koně učíte, že se do zatáčky nechodí tuhý jak prkno nebo že se tráva nežere, když na něm sedím, jsem se potřebovala postupně naladit na úplně jinou vlnu. Místo toho, abych se na kruhu soustředila na to, jestli kůň umí naklusat na nepatrnou pobídku nebo jestli se nechá přivolat na mé naklonění hlavy, jsem se začala soustředit na úplně jiné věci. Zajímalo mě, jestli mě Floyd vnímá celým tělem, jestli je uvolněný, kde se bere to napětí, kam se to napětí soustřeďuje a jak ho uvolnit. Problém nastal v moment, kdy by se kůň klidně uvolnil, ale můj strach ho udržoval ve stálém napětí, a tak jsme asi na měsíc zahodili ohlávku, zahodili vodítko, ohraničili si "samodomo" kousek výběhu a pracovali jen ve volnosti s tou myšlenkou,že nám půjde o to se domluvit tak, aby ani jeden z nás neměl pocit nepřiměřeného tlaku od toho druhého a nedostával se tak do zbytečného stresu. Z mého pohledu, když jsem se i teď zpětně dívala na videa 2 roky zpět, je Floyd nerad držen. Koncept toho, že ho člověk zároveň posílá od sebe a zároveň drží je prostě něco, co bylo na jeho hlavu moc. Další věc je ovládání a tlak na hlavě- on se buď podřídí s tou emocí, že ho člověk neprávem "znásilnil", což se ve stresu projeví jako rezolutní odmítání tlaku na hlavě, hlava letí vysoko, adrenalin stoupá atd. Tohle bylo potřeba změnit a abych toho docílila u 17 letého koně, snažila jsem se začít z pozice, kdy budeme oba na stejné úrovni- v rukách nic a s cílem se domluvit tak,abychom si oba zachovali určitý vnitřní klid. Ne vždycky se to podaří, ale tlak spojený s adrenalinem a uvolnění se musí střídat- tlak přichází ve vlnách a je odplaven tou slastnou pochvalou, tím výdechem, tím žádným tlakem....
Minulý týden mi bylo zdůrazněno, že nemám rychlého koně, ale jeho spěchání způsobuje stres. Když se teď dívám zpět, běžně se stávalo, že kolem mě Floyd na volno cválal a vyhazoval (což mně pomáhalo v dodání takové té důvěr, že přestože kolem mě 700 kg lítá vzduchem, nemusím to schytat), ale časem to úplně odeznělo a občas blbne, když jsme ve výběhu jen tak,ale při práci jsou reakce adekvátní tlaku- ne více, ne méně. Vzali jsme to jednoduše řečeno z volnosti, přes nákrčník k ohlávce- tak nějak přesně obráceně, než jsem to původně plánovala. Celá myšlenka za tím byla, že bych chtěla, aby mě měl Floyd za někoho, kdo pro něj hledá lepší cestu a že mnou působený tlak vede k následnému uvolnění, které si můžeme společně vychutnat.
Dnes upřímně nikdy nevím, co vlastně ten den budeme dělat. Je to asi týden, co jsem si po 4 měsících na Floyda sedla a něco vám povím- zatím se ohýbáme, snižujeme hlavu a couváme... dopředu jsme jeli jenom párkrát :D . Pravidelně ráno pracujeme a občas Floyd dojde sám a práci si skoro vyloudí, a protože jsem panička spravedlivá, v takové dny ho nechávám třeba jen s nákrčákem- prostě je jeho ochota vždycky nějakým způsobem odměněna. Občas trvá trénink třicet minut, občas deset, protože jediné, o co ten den jde, je to konečné uvolnění, ten vypnutý spokojený kůň, který se dnes stejné jako zítra bude těšit na trénink ne proto, že se naučí dovnitř plec, ale proto, že se mu dostane té komunikace, trochu té koňské "psychologie" a toho zaslouženého klidu na závěr :)
Pokud to někdo dočetl až sem, chtěla bych mu moc poděkovat. Možná je to šílené, možná je to divné, možná budeme za úplné neschopné "hipíky", kteří se baví kravinama. Možná to někoho inspirovalo začít taky hledat něco víc, někoho možná úplně odradilo nebo naopak nakoplo zkusit najít novou cestu. Ať je to jakkoliv mějte se krásné :) vaši Čenda, Bea a Floyd
